Dvořák-střechy s.r.o | Ploché střechy | Hydroizolace střech

Historie střešní krytiny

Dlouhá a spletitá historie střešní krytiny, která je stejně stará, jako stavitelství samo.

Obrázky historie

Pokrývání střech je stejně staré, jako stavitelství samo. Přesto se v historických i odborných knihách věnovaných dějinám stavebnictví mnoho podrobností o střešních krytinách nedozvíme. Střešní krytiny byly a jsou brány jako samozřejmost. Protože člověk nemá rád, když mu prší či sněží na hlavu, své příbytky si podle svých možností a schopností zastřešuje. V pravěku pokrývali lidé své primitivní příbytky z větví nejrůznějším chvojím, palmovými listy, v okolí bažin sítinami či rákosem, dále slámou z travin či obilnin a tam, kde byl dostatek lovné zvěře i kůžemi. Podobné jednoduché krytiny z přírodních materiálů používají dodnes některé domorodé kmeny v Africe, Polynésii, Austrálii a jinde. Přírodní materiály byly prvními střesními krytinami a prvními pokrývači byly ženy, jejichž povinností bylo starat se o příbytky. V oblastech, kde byl nedostatek dřeva, kůží a dalších materiálů k pokrytí obydlí, zvláště v suchých a teplých oblastech Malé Asie, Egypta a jinde, se střechy stavěly ploché, pouze s mírným spádem. Základ tvořily kmeny stromů či silnější tyčoviny. Konstrukce se hustě proplétala proutím. Povrch se pak pokrýval hliněnou "vepřovicovou" mazaninou. Byla to jílovitá kaše smíchaná s obilními plevami a nadrobno posekanou slámou. Nanášením v tenkých vrstvách, které žhavé slunce vypálilo, vznikla postupně silná vrstva. Byla natolik pevná, že se po takových střechách dalo běžně chodit a žít na nich. Sušily se zde také zemědělské produkty. Krátkodobá dešťová období těmto střechám vážněji neuškodila a případné díry tehdejší pokrývač zamazal opět snadno dosažitelným jílem. Zato v době veder dokázala taková střecha udržet v obydlí příjemný chládek. V opevněných městech starověku mohly takové střechy sloužit i jako ulice města. Příkladem je Catal Hüyük v dnešním Turecku.

V oblastech bohatých na déšť, mlhy a sníh se však takové střechy nemohly používat. A tak v dobách, kdy člověk lovec či pastevec přestával kočovat a bydlet ve stanech z kůží či tkanin ze srsti zvířat, usadil se jako zemědělec. Svá stálejší obydlí pokrýval nejčastěji slámou z vypěstovaných obilnin, případně rákosem, neboť si dobře všiml, že jeho stébla tak snadno netlejí a nerozpadají se tak rychle jako různé jiné traviny. Proto lze říci, že došek se stal jednou z prvních velice rozšířených střešních krytin.

Došek vznikl svázáním velké hrsti stébel. Přivazoval se ke konstrukci střechy liánami, povřísly, vrbovými pruty a podobnými pomůckami, které byly k dispozici. Později používané dráty se neosvědčily, rychle rezivěly. Došky mají totiž mnohatisíciletou tradici a osvědčené materiály se nemají měnit. Lidé dobře poznali, že kvalitně udělaná došková střecha vydrží i sto let, pokud ovšem nešťastnou náhodou neshoří, neboť došky patří mezi hořlavé krytiny, podobně jako šindele či dřevěná prkna. Proto si někteří lidé vysazovali do mechu mezi slámu došků sukulentní rostliny rodu Sempervivum, známé u nás jako netřesky. Již jejich lidové pojmenování svědčí o tom, že byly vysazovány, aby blesk netřeskl do střechy. O tom, zda to fungovalo, však scházejí informace.

Zato požárů doškových střech chalup bylo v minulosti nepočítaně, zvláště v dobách, kdy lidé ještě nepoužívali komíny (mnohde ještě v 18. a 19. století). Kouř z otevřeného ohniště na podlaze nebo na peci odcházel mezi stropními trámy do podstřeší a volně unikal netěsnou střechou ven. Saze zachycené na trámech, došcích či šindelích svou mastnotou sice střechu impregnovaly, ale doprovodné jiskřičky stavbu stále ohrožovaly. V oblastech, kde bylo dostatek dřeva z lesů, ale méně slámy z polí, si lidé pokrývali střechy malými prkénky - šindely, které také nebyly tak snadno zápalné. Šindele se zprvu vyráběly jen štípáním sekerou, pěkně po vlákně dřeva. Později se nahrubo naštípaly a pořízem upravily do žádaného profilu. Novější způsob řezání na pile a frézování žlábku není již tak kvalitní, neboť se tím naruší vlákno a buněčná stavba dřeva. Takto snadno a rychle vyrobený šindel také snadno a rychle hnije. Šindele bývají nejčastěji 6 až 15 centimerů široké, okolo 60 centimetrů dlouhé a 1 až 2 centimetry silné. Zakřivené plochy střech se pokrývají šindely jen 20 až 40 centimetrů dlouhými. Sesazují se k sobě břitem do drážky a přibíjejí hřebíky k latím nebo bednění krovu. kdysi se používaly hřeby z dubových štěpin, zatloukané do předvrtaných otvůrků. Šindelové střechy na lidových stavbách i jinde jsou skvělou ukázkou nádherné práce tesařů-pokrývačů, kteří dokázali pokrýt i nejsložitější tvary střech a věží. Oheň byl stálým nebezpečím pro takovéto střechy. Nelze se proto divit, že jakmile na to lidé měli prostředky, začali si pokrývat střechy nehořlavými krytinami. Značnou měrou při tom záleželo i na okolních zdrojích materiálu. Pokud byl v okolí lom na vrstevnatý kámen, pokrývaly se mírně šikmé střechy kamennými deskami. Strmé střechy, především věžní, se zvláště ve středověku také vyzdívaly a omítaly jemně vyhlazebnou vápennou maltou. Takovéto střechy, pokud byly dobře udělány, měly také dlouhou životnost, ale byly drahé a pracné. Proto se s nimi můžeme setkat jen ojediněle.

Mnohem levnější a dostupnější střešní krytinou se staly hliněné pálené tašky. byly vynalezeny údajně spolu s pálenou cihlou již ve starém Sumeru. Také se jim dlouho říkalo střešní cihly. Ačkoliv je jejich výroba známa tak dlouho (prokazatelně od 3000 př. n. l.), na území Evropy je začali používat až staří Řekové a Římané. Na našem území se ve větší míře začaly rozšiřovat dokonce až ve středověku. Byly to nejčastěji profilované střešní tašky pro prejzové střechy. Dolní řada tašek - korýtek - měla spoje kryté horní řadou - kůrkami neboli prejzy. Objevily se však také další tvary, například esovky, ploché bobrovky a mnohem později tzv. francouzské drážkované vlnovky, které se nemusí klást do malty a drží pomocí do sebe zapadajících drážek, zámků. Všechny tašky se zavěšují za výstupek - pupek - na střešní latě připevněné ke krovu. Unikátem jsou tašky dvakrát pálené, poprvé "na střep" a podruhé na vypečení barevné glazury. Jsou velice drahé, ale také trvanlivé a krásné. lze jimi vytvářet na střeše nádherné barevné mozaiky. Používaly se především na církevních stavbách. Příkladem může být dóm v Košicích, Matyášův chrám v Budapešti nebo chrám v St. Galenu ve Švýcarsku. Jsou dokladem toho, že i střešní krytiny mohou být uměleckým dílem.

Již mnoho let se také používá betonová krytina. Jsou to střešní tašky odlévané z řídkého betonu do forem. V poslední době se opět dostávají do popředí zájmu v souvislosti s nedostatkem kvalitních jílů pro výrobu pálených střešních tašek. Ačkoliv tašková střešní krytina se stala nejrozšířenější, je mnoho oblastí, kde bylo levnější pokrývat střechy přírodní břidlicí. Břidlici je možno štípat na tenké destičky, které se dají osekávat a tvarovat, a to i přímo na střeše pomocí speciálního kladívka. Destičky se přitloukají k latím krovu nebo na bednění. Břidlicová střecha je velice vzhledná, leč dnes je pro nedostatek lomů na břidlici spíše raritou.

Počátkem dvacátého století vytlačila břidlici obdobně kladená azbestocementová desková krytina, nazývaná eternit. Deskám se říkalo šablony a kladly se podobným postupem jako břidlicové desky. Tato krytina byla sice levná a lehká, avšak po objevení nepříznivých zdravotních účinků azbestu bylo od jejího užívání upuštěno. Mezi další střešní krytiny patří zejména plech, který se sice používal již v době baroka, ale i tehdy byl drahý, zvláště, pokud byl měděný. Jedině ten také může na střeše vydržet delší dobu než několik let. Časem se totiž na povrchu mědi vytvoří zelená vrstvička oxidů nazývaná měděnka, která se stane dokonalou ochranou na dlouhou dobu. Hůře je na tom někdy také používaný pozinkovaný plech. Brzy zkoroduje, je nevzhledný, a proto se hodí jen na laciné či krátkodobé stavby a přístřešky. Snahy pokrývat střechy hliníkovými dílci nedopadají dobře. Střecha je sice poměrně odolná, ale nepříliš vzhledná. Mezi v praxi používané, nikoli však ideální střešní krytiny patří nejrůznější živičné lepenkové pásy. Vyrábějí se z papíru, tkanin, fólií a dalších vložek, vrstvených a lepených k sobě živicí a dalšími asfaltovými pojivy. Dají se teplem k sobě lepit, proto se snadno a rychle pokládají. Ale stejně snadno se poškodí, rychle stárnou a přestávají plnit svou funkci.

A tak není divu, že se zřejmě ještě douho budou na pokrývání střech používat klasické střešní krytiny, především tašky, ať již klasické z pálené hlíny nebo betonové. Je zajímavé si všimnout, jak rychle se měnily stavební slohy i styl života lidí a jejich bydlení. Střešní krytiny však módě příliš nepodléhají.